Kompozice obrazu (3): Linie a křivky

Kompozice je komplexní a relativně složité téma, jež se skládá z mnoha dílčích částí. Ty se na první pohled mohou jevit, že spolu zdánlivě nesouvisí avšak opak je pravdou. Pro snazší uchopení a porozumění celé problematiky, jsme si jednotlivá „kompoziční témata“ rozdělili do samostatných kapitol a budeme se věnovat postupně každému tématu zvlášť. V dnešní části si přiblížíme základní pilíře stavby obrazu: obrazové linie (s nimi ještě úzce souvisí kompoziční prvky, na které se podíváme v následujícím díle). Linie jako takové rozdělujeme na křivky: vodorovné, svislé, šikmé, zakřivené a sbíhající!

Čím komplikovanější scény snímáme, tím více riskujeme případné kompoziční chyby.

Poskládat vše, aby výsledný obraz působil harmonicky, často úkol téměř nadlidský

Ovšem správný fotograf se něčeho jen tak nezalekne a každou výzvu vítá…

 

Vodorovné (horizontální) linie navozují dojem klidu a pohody. Zároveň evokují prostor a jsou proto častým tématem krajinářské fotografie (hojně se zde uplatňuje snímání „na šířku“). Jejich užití je žádoucí většinou u fotografií, kde chceme podtrhnout rozlohu, plochu, šířku a prostor v celé jeho velikosti a kráse. Podle množství „typu“ linií, které ve scéně převládají (buďto vodorovné nebo svislé) se také často rozhodujeme – ať již vědomě či intuitivně, budeme-li snímat tzv: „na šířku“ nebo „na výšku“.

Horizontální linie – častým tématem krajinářských fotografií – zdůrazní prostor, šířku

 

Linie svislé (vertikální) naopak navozují dojem síly, výšky, mohutnosti a majestátnosti. Jsou proto hojně využívány k záznamu architektury (vysokých budov, kostelů, chrámů, domů, komínů atp… Převážně snímání tzv.: „na výšku“). Pozor! Problémem zde často bývá sbíhání linií, které má na svědomí jednak silné zdůraznění perspektivy (krátká snímací vzdálenost / širokoúhlý objektiv), druhak nepravidelný (výrazně kolmý) úhel našeho snímání (fotoaparát / objektiv vůči fotografovanému objektu – resp. Jeho pomyslnému středu). Řešením bývá změna ohniska (fotografování z větší dálky, více „tele“ ohniskem) nebo fotografování z vyvýšeného místa.

Linie vertikální naopak zdůraní výšku, majestátnost

(typické pro fotografování architektury ale také lidí)

 

Linie šikmé – „diagonální“ neboli úhlopříčná kompozice navozuje dojem pohybu, akce, změny. Je dynamická, zábavná, přesto „čtivá“ a ne (tolik) okoukaná! Často vzbuzuje „iluzi pohybu“ i tam, kde ve skutečnosti žádný pohyb není. Může se použít k „obzvláštnění“ jinak „fádních“ (běžných) snímků nebo tam, kde chceme do fotografie dostat nějakou akci, pohyb! Na druhou stranu s diagonální kompozicí opatrně, zdaleka ne vždy se „hodí“, je dost individuální a spoustě snímům jednoduše „nesedí“ (často může víc uškodit než pomoci).

Diagonální kompozice dodá snímku dynamiku, napětí…

Ne vždy to však fotografii pomůže, takže užívejme s rozmyslem a mírou!

(Zde navíc podtrženo zajímavou světelnou atmosférou – protisvětlem)

 

Sbíhavost linií – silné zdůraznění perspektivy (prostoru), oblíbený kompoziční prvek, který navede diváka do jediného bodu na snímku. Typické využití pro „dokumentáně/cestopisnou (krajinářskou) fotografii. Oblíbené a často využívané u snímků cest, silnic, kolejí, tunelů atp.

Sbíhání linií vede oko divákovo spolehlivě do jediného bodu

Lze dobře uplatnit i (jinak většinou „nudnou“) středovou kompozici

 

Linie zakřivené – zdůrazní dojem toku, jsou působivé a vedou oko diváka. Zvláště oblíbené jsou „S“ nebo „Z“ křivky. Nezávislý pozorovat se na ně zkrátka subjektivně vydrží déle koukat. Trvá více času, během něhož oko urazí pomyslnou cestu „po křivce“ (než když se díváme na „pouhou“ sbíhavost nebo rovnou čáru). Zakřivené linie též dodávají scéně dojem dynamiky a změny…

„Kroutící se linie“ udrží pozornost subjektivně déle, než linie rovné

(než „urazíte“ onu pomyslnou cestu z bodu „A“ do bodu „B“)

Zde opět podtrženo zajímavou světelnou atmosférou (soumrak)

a působivou „hrou světel“ – zapříčiněnou dlouhou expozicí

 

Přemíra linií – všeho moc škodí a zde to platí stejně tak! Příliš moc linií je cestou do chaosu, nikoli ke kompozičně zvládnutému snímku. Přemíra linií může fungovat například jako vhodná kulisa, pozadí – protože navozuje dojem vzoru. Coby hlavní (dominantní) prvek však funguje málokdy. Ve velkém množství linií se jednoduše snadno a rychle ztratíme, takové snímky většinou nebaví a odrazují svou komplikovaností (ať již náhodnou či záměrnou). Mimochodem jedná se o jeden z nejběžnějších kompozičních nešvarů!

V jednoduchosti je krása a příliš mnoho linií je většinou už ke škodě věci…

Scéna tak často balancuje na hraně „přílišné překombinovasti“ a chaosu“

 

Závěrem

Linie jsou základním stavebním kamenem obrazu neboť z linií se skládá vše a vždy v obrazu jsou (a budou). Jejich respektování i naučení se tomu, jaký vliv na naše vnímání mají, nás opět posune o kousek dál k našemu cíli (porozumění skladbě obrazu a kompozičně správné vytváření našich snímků). Práce s liniemi a jejich vhodné kombinování i postupné cílené komplikování fotografovaných scén, je skvělým kompozičním tréninkem. Zejména vhodné (na kompoziční cvičení) jsou výrazně členité a hornaté scenérie (krajiny) stejně jako starobylé hrady a zámky. Tam máme vždy velké množství linií a je opravdovou výzvou vše v hledáčku správně „porovnat“. Mějme však na paměti, že v jednoduchosti je síla (a krása), proto se nesnažme scénu za každou cenu příliš „překombinovávat“.

Martin Hájek (autor, text a foto)

Kompozice obrazu (3): Linie a křivky
5 (100%) 2 votes

O HiMar

Fotograf, novinář, muzikant, lektor, psavec a kreativec všeho druhu. Entita mnoha profesí, tak trochu workoholik s velkou dávkou nadšení a minimem talentu (což se ale naučil za ta léta dobře maskovat). Filmový nadšenec a rocker tělem i duší. Milující manžel a otec dvou dětí. www.martinhajek.net www.acefoto.eu
Bookmark the permalink.

Jeden komentář

  1. Pingback: Kompozice obrazu (4): tvary a objekty | FOTOFOKUS

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *