V minulém díle kompozičního seriálu jsme si představili základy kompoziční stránky obrazu a sice – linie a křivky, jejich rozdělení a psychologický vliv na naše vnímání. Dnes na to navážeme velice blízkým tématem – kompozičními prvky.
Kompozice do jisté míry (hodně velké) není ničím jiným než sondou do hlubin divákovy duše, do nitra lidského vnímání. Na jednu stranu tak jde o věc těžce subjektivní, na stranu druhou však zde platí určité (za stovky let vypozorované) zákonitosti, které zkrátka fungují. Jestliže jsme se minule věnovali liniím a křivkám, dnes na toto téma velice úzce navážeme, neboť se budeme bavit o tvarech a objektechí. Takže pojďme na pokračování základních pilířů obrazové stavby, na kompoziční prvky.
Kompoziční prvky
Jsou vším co na snímku přitahuje pozornost! Vše co můžeme v obraze nalézt a pojmenovat. Kompoziční prvky se mohou lišit: velikostí, tvarem, barvou a jasem, přičemž stále platí základní “moudro”: čím více kompozičních prvků ve scéně máme, tím větší problém může představovat jejich korektní poskládání, vyvážení v rámci kompozice jako celku. Mnohdy lze prvky v obraze ovlivňovat – přidávat, ubírat (především ateliérová nebo aranžovaná fotografie obecně), ovšem velice často nikoli (fotografujeme-li v exteriérech nebo všude, kde jednoduše nelze mít scénu plně pod kontrolou).
Jednoduché tvary nebo složité? Je to vlastně jedno, ovšem s tím, že všeho moc škodí
(ať už je to přílišná jednoduchost nebo naopak překombinovanost)
Tvary a objekty
Jde vlastně o uzavřenou křivku, která vytváří nejaký tvar, jenž je “vyplněn” nějakou barvou, majíce určitý rozměr a také vzdálenost vůči fotografovi. Mezi notoricky známé tvary patří základní geometrické obrazce: kruh, trojúhelník, čtverec, obdélník. V reálných situacích se samozřejmě často setkáme též se složitějšími tvary typu: kosočtverce, mnohoúhelníku ap. Nejedná se však o nic jiného než složeninu základních geometrických objektů. Opět platí, čím složitější útvar, tím komplikovanější “přečtení” může být, na druhou stranu – snímek tak často je mnohem zajímavějším a déle tak dokáže udržet divákovu pozornost.
Běžné geometrické obrazce – jsou všude kolem nás, i když si jich většinou nevšímáme
nebo je prostě bereme jako samozřejmost.
Na druhou stranu, lidský zrak a mozek se nechají poměrně snadno oklamat (viz obrázek)
Praktické využití tvarů
Stejně jako linie a křivky, i tvary a objekty působí na lidské vnímání různě a mohou (ale ani nemusí) tak vyvolávat zcela odlišné asociace. Tak například kruhové a elipsovité tvary budí dojem souměrnosti, “kompaktnosti” a proto často fungují v kombinaci se středovou kompozicí (jinak většinou vpodstatě nudnou). Naproti tomu třeba takový čtverec je v obraze subjektivně často vnímán jako až příliš “fádní” a pakliže neobsahuje ještě “něco” dalšího (zajímavého) navíc, výsledek až tolik atraktivní není.
Zajímavé je využití trojúhlelníků ve scéně. Trojúhelník představuje na jednu stranu pravidelný obrazec, na druhou stranu je však též asymetrický (na rozdíl třeba právě od čtverce). Přirozeně tak kombinuje symetrii, souměrnost ale zároveň též dynamiku, pohyb, napětí. Často tak sám o sobě (aniž bychom to nějak předem plánovali) výrazně přispívá k diagonální kompozici. Ač se to na první pohled nezdá, svět kolem nás je plný (pomyslných) trojúhelníků a jejich využívání přispívá k vytváření atraktivnějších fotografií (ale opět platí, že nic se nemá přehánět).
Trojúhelníky ve scéně jsou velmi častým jevem. Na obrázku výše jsou minimálně dva,
scénu nám zajímavě rozdělují (na diagonále) a schválně si všimněte,
jak působivě to vypadá (ač je to těžce jednoduchý záběr).
Lidský mozek a obraz
Rozeznávání tvarů a objektů ve scéně se úzce pojí s tzv. kognitivními funkcemi. Náš mozek se snaží podvědomě vyhledávat (rozpoznávat) důvěrně známé (geometrické) tvary / obrazce (viz výše), jednak se tím snadněji zorientujeme v cizí, nové scéně a druhak nám to umožní lépe danou scénu pochopit (“přečíst”) a vytvořit si k ní nějaký vztah. Negativním jevem zde může být fakt, že lidský mozek si často a rád doplňuje, vytváří si svou vlastní realitu (často za hranicí „pravdy“) a tak můžeme mnohdy nalézt v obraze I tvary, prvky a objekty, které tam ve skutečnosti vůbec nejsou. Jasným důkazem toho jsou různé optické klamy.
Co to tam bliká? Nic! To je zase jen další důkaz toho, jak se nechá mozek snadno oklamat.
Proto nevěřte všemu, co vidíte ale platí to i opačně! Ne vše je hned na první pohled zřejmé!
Jeden z mnoha klasických optických klamů.
Tvary antropomorfní
Toto šílené slovo značí tvary “člověku blízké, příbuzné”. Označují tedy vše co nějak (byť hodně vzdáleně) připomíná lidskou postavu nebo ještě lépe – lidský obličej! S tím se totiž každý z nás velice snadno a rychle ztotožní a neomylně jej ve scéně poznáme (byť by se jednalo o scénu sebesložitější). Negativním průvodním jevem je opět náš mozek a jeho schopnost “sebeklamu”. Stejně jako u rozpoznáváni geometrických obrazců (viz, kognitivní funkce – odstavec výše), se mozek nechá snadno “svézt” I v případě tvarů antropomorfních tvarů, které pak najednou nacházíme i tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou – viz. proslulá fotka „obličeje na marsu“.
Face on Mars: Slavný snímek americké NASA.
Někdy prostě vidíme jen to, co vidět chceme, ač to nemá s realitou nic
(nebo jen pramálo) společného… to je holt úděl lidského vnímání světa.
(foto: archív NASA)
Mnoho tvarů
Máme-li na scéně mnoho různých tvarů, vnímáme je poté (od určitého množství, které je značně subjektivní) jen jako „vzor“, rytmus. Naše mysl se zkrátka od určitého počtu nechce zabývat každým detailem jako “jednotkou” ale raději tak mozek “přepne” do režimu “vzoru”. Při malé skupince: 2-členné, 3-členné, 5-členné… tak vnímáme skupinku 2… 3… 5 lidí, ale při hromadné fotografii 30 lidí už skupinku vnímáme “jen” jako “skupinku mnoha lidí” – tedy jako vzor. Vzor, často vede k rytmu a ten působí příjemně, harmonicky. Může fungovat jako dominanta na snímku (hlavní objekt), nebo též doplňující část snímku (subdominanta, pozadí).
Závěr
S tvary a objekty to není na první pohled až tak složité, že? Všichni je dobře známe, všichni je dokážeme vyhledat a pojmenovat. O poznání horší už to však bývá v plenéru, kde na to to buď není čas nebo tomu nepřikládáme až takovou důležitost a nebo máme prostě jen plnou hlavu jiných – důležitějších věcí. Proto je nezbytné, dostat tvary a objekty takříkajíc “pod kůži” a řešit je ryze intuitivně (což bez praxe jaksi nelze). Takže hodně štěstí a trénovat, trénovat a trénovat.
Komentujte