Fotografie je světlo a světlo je fotografie. Bez světla by nebylo ani fotografie. Ostatně je to obsaženo již v samotném názvu (“foto-grafie” je v doslovném překladu “malba světlem”). Proto nikoho z nás asi příliš nepřekvapí, že základními stavebními kameny – nejen kompozice ale I fotografie jako takové, jsou jasy (a stíny) – neboli světlo (a tma).
V dávných dobách – tehdy ještě klasické, černobílé fotografie, také byly jasy a stíny v podstatě “vším”. Od okamžiku, kdy jsme se “naučili” zaznamenat též barvy, nám tak přibyl další – veledůležitý prvek – a to jak kompoziční, tak výtvarný (nebo vizuální, chete-li). A právě o světle (jasech a stínech) je náš další díl o kompozici obrazu…
Zámek Hluboká (Jižní Čechy), HDR – složenina z 5-ti různě exponovaných snímků
V dobách “úsvitu fotografie” měli fotografové práci nesrovnatelně těžší než dnes (a to vůbec nemluvě o kvalitě, dostupnosti a ovládání tehdejší – dobové techiky). K dispozici měli jen a pouze světlo (jasy a stíny), o barvách si mohl nechat jen zdát! Oproti tomu v dnešních dobách dodává barevná informace snímkům další rozměr. Navíc díky PC a dnes snadno dostupným editačním nástrojům, můžeme s fotografií dělat v podstatě cokoli – často daleko za hranicí reality,soudnosti autora (či dobrého vkusu)
Světlo
Je úplným základem fotografie. Jeho ovládnutí a využití v náš prospěch výrazně ovlivní výslednou kvalitu snímku. U světla je důležitá síla(intenzita – přímé světlo vs difůzní, rozptýlené světlo), kvalita (denní vs umělé světlo) a směr svícení. Tak například difúzní (rozptýlené, měkké) světlo neprodukuje téměř žádné (nebo jen minimální) stíny a je tak vhodné například pro dokument (kdy je osvícená plocha dobře vidět). Na druhou stranu prostorový vjem je zde tak zcela potlačen. Naopak přímé (bodové, výrazné) stranové nasvícení sice “ukáže” z obrazu výrazně méně, ale je zase podstatně dramatičtější, vytváří výrazné stíny a umocní tak dojem prostoru. Pozor, výrazné stíny nemusí být vždy žádoucí – na jednu stranu představují výrazný kreativní prvek, na stranu druhou však při necitlivé práci se nimi mohou působit (a často tak působí) silně rušivě.
“Kolorovaně či odbarveně?!” To je oč tu běží… Černobílé fotografie mají i v moderní fotografii stále své (nezastupitelné) místo. Současná digitální technika však přímo svádí k jejich “nadužívání”, což je velká chyba (mnoho amatérských fotografů dnes vnímá ČB fotografii jako něco co je “IN”, co je “cool” nebo co je automaticky považováno ze “retro” či dokonce “umění”). Monochromatické snímky by měly být užívány s rozmyslem, protože zdalaka ne pro každou scénu / fotografii se hodí. Fotograf by měl mít v první řadě jasno v tom, co chce vlastně zaznamenat, proč to chce zaznamenat a až teprve poté hledat cestu a nástroje.
Jasy a stíny
Vyniknou nejlépe právě u černobílé fotografie (zaznamenáváme jen odstíny šedé). Zadní světlo / protisvětlo (fotografování proti slunci například) vytváří výrazné siluety – čelní pohled na fotografovaný objekt tak ztrácí význam ale krásně vyniknou křivky. Barva tak v podobných případech často ztrácí na významu. Monochromatické snímky jsou tak v podstatě pouze o liniích, křivkách a tvarech (viz minulé díly). Jas vs stín (jejich (ne)výraznost na objektu) účinně modeluje scénu vyjadřuje 3D vjem v obraze. Dlouhé, táhlé stíny produkuje nízko umístěný světelný zdroj. Typickým přílkladem je tak ranní nebo večerní slunce (tzv. “Zlatá hodinka”), které v tuto dobu produkuje velice příjemné, teplé světlo. Zejména v kombinaci z bočním nasvícením dosáhneme velice působivých snímků s nezaměnitelnou atmosférou (ať už se jedná o portrét, krajinku nebo třeba produkt). Světlo – jasy a stíny – I když si to ne vždy plně uvědomujeme, jsou tedy jednoznačně základním kompozičním prvkem.
U Źižkovské věže – mají barvy svůj smysl ale snímek by dobře fungoval i bez nich, protože využívá více kompozičních technik
(úhlopříčné – dynamické uspořádání, “rámování” pomocí větví, vysoký kontrast, zajímavý světelný přechod na obloze díky polarizačnímu filtru).
U fotografie modelky barvy také nehrají příliš důležitou roli, snímek funguje dobře s nimi ale i bez nich a absence barev zde v podstatě nijak zvlášť “nepřekáží”.
Částečně je to dáno samozřejmě i tím, že fotografie lidí jsou nám prostě nejbližší a spoustu detailů (vč. barevné infomace) si mozek “doplní”.
Kontrast
Princip kontrastu je jedním ze základních kompozičních principů – pro korektní uspořádání prvků na snímku. Kontrast působí vlastně typické “protipóly” a udává nám vzájemné postavení dvou či více dostatečně rozdílných prvků. Kontrastů je mnoho a lze je vyjádřit třeba: velikostí (malý vs velký), vzdáleností (blízko vs daleko), tvarem (kulatý vs hranatý), povrchem (hladký vs hrubý) a nebo právě jasem (tmavý vs světlý, bílý vs černý). Dnes je řeč právě o posledně jmenovaném typu kontrastu – tonálním potažmo barevným (tomu se budeme věnovat v následujícím díle). Základem Tonálního (jasového) kontrastu je dostatečný rozdíl jasů mezi popředím (hlavním objektem) a pozadím (typicky světlý objekt na tmavém pozadí a naopak). Dobrým kompozičním prvkem k “rozšíření kontrastu” jsou tak například též stíny. Kontrast nám tedy nejen “odděluje to podstatné (popředí) od toho méně podstatného (pozadí)” ale stejně tak nám I může podpořit (nebo I zničit) atmosféru a dodat obrazu (snímku) dynamiku či iluzi prostoru.
U fotografie barva pouze jemně “dolaďuje” celkovou atmosféru a dává fotografii příjemný “teplý” nádech letního zapadajícího slunce (zlatá hodinka).
Fungovalo by to i v ryze “černobílém pojetí”, ovšem působilo by to celkově “chladněji”.
Naopak zde fotografie (původně barevná) si vystačí zcela “bez barev” – jen se škálou šedé (greyscale).
A je to přesně ten typ snímků, kde barvy nepřekáží ale zároveň ani být nutně nemusí
(navíc, osobně se mi to prostě líbí víc takto, v “monotónu” – což je pochopitelně značně subjektivní)
Monochromatická fotografie je defakto jen a pouze o tvarech a liniích.
High key
Tzv.: “High key” technika svícení je styl práce se světlem (a obrazem celkově), kdy je scéna bohatě “nasycena” světlými tóny. Je tedy tonálně laděna hlavně “do jasů”. Takové scény jsou výrazně světlé (někdy až výrazně “přesvícené”) s typicky malým kontrastem mezi světlem a stínem – kterých je tam opravdu miniumum. Zároveň I světlo je zde většinou velmi měkké, jemné, silně difuzní (rozptýlené). Výsledný dojem z obrazu je tak příjemný, “veselý”, pozitivní, fotografie působí až určitým “lyrickým dojmem”. Poměr mezi jasy a stíny je zde zcela vyrovnaný – cca 1:1 (což je minimální kontrast). Záleží zde také dost na tom, co (koho) fotografujeme – typickými “kandidáty” na “High-key” metodu jsou blondýnky a celkově “světlí” lidé (se světlou pletí). High-key není styl pro “modelování tvarů”, spíše potlačuje “nedokonalosti” pleti a případných tělesných proporcí pomocí mírného zkreslením reality. Používá se hodně například v reklamně a módní fotografi.
“High key” technika – snímky celkově “září” ale na druhou stranu “trpí” též minimálním kontrastem
(většinou tak působí příliš “plochým dojmem”). Pozor na přepaly, kterým se ne vždy lze zcela vyhnout.
Na druhou stranu záměrně “přepálené” pozadí nevadí
(aspoň se vám pak – při post-procesingu, bude dobře upravovat – maskovat, dělat výběry atd…)
Low Key
Low key – jak už název napovída, je opakem předešlé techniky fotografování (svícení). Zatímco před chvíli jsme pracovali s výrazně světlými tóny, v tomto případě naopak vše “stylizujeme” do stínů – tedy tonálně celkově do výrazně tmavšího pojetí. V “Low-key” tedy převládají tmavé části s častým vysokým kontrastem mezi tmou (stíny) a světlem (pleť, oční bělmo, zuby atd.), kterého je zde sice málo ale o to působivěji pak vypadá a tím více na snímku “svítí” (vynikne). Low-key se často používá pro snímky zádumčivé a působí silně dramaticky. Zdůrazňuje atmosféru – jak v krajině tak I v lidské tváři (kterou činí subjektivně hrubší), odděluje popředí od tmavšího pozadí atd. Kontrast je vysoký a tedy poměr jasů a světel velice výrazný – dosahuje hodnot 8:1 (v extémním případě možno I více ale už zde budete velmi bojovat s přepaly).
Low-key technika – snímky jsou dramatické, působí velice naléhavě (někdy až tvrdě, těžce).
Mají zpravidla obrovský kontrast což je obecně kámen úrazu u digitálních fotoaparátů.
Pozor na automatické měření expozice, které tak snadno “zatlačí” expozici do přepalů,
které – vzhledem k charakteru snímků, budou právě v oblasti obličeje
(nejlépe tedy volit manuální “M” režim, popřípadě bodové měření expozice).
Povedné “low-key” snímky vás však odmění neopakovatelnou světelnou náladou.
Závěrem
Jasy a stíny jsou tedy další – velice silnou pomůckou v rukou fotografa a pochopení a využití jasů/stínů vede opět k výrazově lepším fotografiím. Jasy a stíny jsou ekvivalentem “black & white” (černobílé) fotografie, ktera je pak již v podstatě pouze a jen o tvarech a objektech. Absence barev nás sice na jednu stranu”ochudí” o další (a výrazný) vizuální prvek, na stranu druhou však podstatně “zjednodušší” snímek a divák se pak může soustředit jen na to podstatné a obdivovat celou krásu linií a tvarů! Přesto – nebo spíše právě proto, je “monochromatická” fotografie mnohem složitější než se může na první pohled zdát. Zdaleka není jen o tom “zapnout si ve foťáku “B&W filtr” (jak se bohužel mnoho lidí pořád domnívá) ale je to především o citlivém vnímání scény jako celku – vnímání světla (jeho kvalitě, síle a směru), vnímání všech křivek a prvků ve scéně a citlivé komponování.
Komentujte