Fotografujeme s DSLR (13) – Autofocus

Současné autofocusy jsou již na takové úrovni, že se na ně lze dobře spolehnout, pouze je nutné dodržet a respektovat několik důležitých zásad, aby vám AF systém správně pracoval.

U krajinářských fotografií mají výhodu opět kompaktní fotoaparáty a smartphony (fotomobily).

Pracují stylem „vše ostré“, proto s nimi budete mít snímky v podstatě vždy parádně proostřené

 

Kompletní eKniha (rozšířené vydání), kde najdete vše o focení digitální zrcadlovkou:

245 stran, 340 fotografií, 26 kapitol (autor: Martin Hájek)

 

Martin Hájek (autor, foto a text)

 

Konkrétně se jedná o tři body:

1) Jak AF pracuje

Současné autofocusy využívané v digitálních DSLR a objektivech pracují na systému pasivního ostření, kdy se snaží vyhledávat ve scéně hrany a čočky v objektivu poté natočit tak, aby byl kontrast na hraně co nejvyšší. Princip v podstatě vychází z toho, jak vnímá svět kolem sebe lidské oko. Jedná se o „pozorování“ scény a rozbor obrazu, kde okem fotoaparátu je objektiv a mozek zde představuje AF-senzor.

Výhody pasivního ostření spočívají v tom, že: není žádné omezení vzdálenosti (funguje až do nekonečna); funguje skrze okno, mříže, plot; je to skutečné ostření TTL (Through-The-Lens/skrze objektiv) a pracuje i s dalšími přídavnými členy (předsádky, mezikroužky, filtry).

Nevýhody spočívají zejména v potřebě světla (AF-systém prostě musí „vidět“ – doslova, problémy s ostřením v šeru jsou proto zcela běžné) a stejně tak potřebujeme fotoaparátu a objektivu „ukázat“ kontrast/hrany (ve scéně), na které se může „chytit“. Proto nezaostříte například na bílou zeď nebo jakoukoli jinou jednolitou plochu.

Důležité !!
Pozor! Ostří se až „za objektivem“, tudíž světelnost objektivu zde hraje důležitou roli – světelné objektivy zkrátka budou za šera ostřit lépe a rychleji!

Všude, kde je hodně jednolitých ploch nebo převládají stíny, se AF špatně „chytá“.

Noční či dramatické snímky (a výrazně tmavé scény obecně) vyžadují velice trpělivou práci s ostřením.

Aktivní autofocus

Jen pro úplnost, existuje ještě aktivní autofocus. Aktivní proto, že na rozdíl od pasivního systému sám vysílá nějaký signál (infračervený) a měří dobu, za jakou se odražený paprsek vrátí zpět do zdroje (fotoaparátu). Z té potom automatika fotoaparátu vypočítá potřebnou vzdálenost pro ostření. Fotoaparát s aktivním autofocusem má většinou blízko hledáčku dvojici senzorů (vysílač a přijímač) vypadající podobně, jako ty na běžných dálkových ovládačích (TV, DVD, Hi-Fi). Dané řešení je rychlejší než pasivní systém AF a umožňuje ostřit i v úplné tmě. Na druhou stranu má omezení v případě vzdálenosti (funguje dobře na desítky metrů), nelze s ním ostřit přes „překážky“ (sklo, mříže), od kterých se prostě odrazí.

Nespornou výhodou moderních (pasívních) ostřících systémů je, že pracují i skrze průhledné překážky (sklo, plot, křoví atd.).

Pasivní autofocusy jsou využívány v podstatě ve všech konvenčních digitálních fotoaparátech.

2) Ostřící body AF

Další podstatnou otázkou je: „Kam vlastně ostřit?“ Hovoříme o tzv. zóně ostření (AF zone, AF segment), kde v hledáčku každé moderní DSLR můžeme vidět matnici s ostřícími body. Jejich počet se liší dle značky a třídy fotoaparátu (3… 9… až několik desítek).

V principu máme 2 způsoby, jak k výběru ostřící oblasti přistupovat – buďto necháme vše na automatice, nebo sáhneme k manuální volbě.

Výhodou automatiky je, že jsou všechny body aktivní, takže se vždy nějaký „chytí“.

Nevýhodou (o dost podstatnější) je, že ztrácíme úplnou kontrolu nad ostřením. Velice často totiž automatika zaostří úplně jinam, než jsme původně chtěli, což je problém zejména při malé hloubce ostrosti (hlavní fotografovaný objekt tak může být často mimo rovinu zaostření a takový snímek je díky automatice na vyhození!)

Řešení:

Lepší zvolit jeden bod a ostřit na něj. Bude-li to ten krajní, horní či dolní bod, už závisí na každém fotografovi. Osobně však preferuji středový ostřící bod s tím, že pokud nechci mít zaostřeno vyloženě na střed snímku (což je vzhledem k základním kompozičním pravidlům často rozumné), použiji techniku Point-recompose-shot.

Jeden aktivní ostřící bod poskytuje plnou kontrolu nad výsledkem, leč ostření s ním může být trochu náročnější

(tím spíše, máme-li malou hloubku ostrosti).

Používáme-li středový ostřící bod a nechceme středovou kompozici, buďto prostě změníme aktivní ostřící bod tak jak potřebujeme

nebo využijeme metodu „Point-recompose-shot“ neboli „Zaměř-namáčkni-překomponuj-foť“! (pravý obrázek).

P.R.S. (Point recompose shot)

Spočívá v zaostření na střed (aktivní středový ostřící bod) → namáčknutí spouště → její podržení („aretace“ AF, popř. funkce AF-L = zámek ostření) → překomponování scény dle libosti → domáčknutí (exponování).

Poznámka:

Některé fotoaparáty mohou ještě disponovat dalšími, pokročilými systémy výběru AF zóny. Můžete tak zvolit vhodný kompromis mezi plnou automatikou (všechny AF body aktivní) a ručním výběrem (jeden aktivní bod), spočívající v aktivaci určité oblasti (ostřící zóny – např. 3 body vlevo, nahoře ap.).

 

3) Režim AF

Třetí podstatnou věcí, je režim autofocusu neboli jakým způsobem vlastně chceme, aby automatické ostření pracovalo. V principu máme dvě možnosti – konečný vs. „nekonečný“ autofocus neboli jednorázový vs. průběžný AF režim.

V prvním případě hovoříme o jednorázovém AF (One Shot = Canon, AF-S = Nikon, S-AF = Sony), který pracuje systémem: „Zaostři – Namáčkni – Uzamkni!“. Jak již název napovídá, jedná se o režim použitelný na všechny statické scény, ale též na scény, kde sice může být pohyb, nicméně nijak výrazně rychlý, a hlavně – vzdálenost fotografovaného objektu se vůči fotografovi nemění!!

Fotoaparát v režimu „jednorázového AF“ čeká, až mu ukážete hranu ve scéně, na ni zaměří a poté můžete exponovat. Zaostření je zároveň signalizováno v hledáčku – jak vizuálně (bliknutím AF bodu), tak zvukově – pípnutím. Pakliže z jakéhokoli důvodu nezaostříte (málo světla, žádné hrany, nebo jste prostě příliš blízko), ostřící automatika vám „nedovolí“ exponovat (nelze fotit/nedojde ke sklopení zrcátka + otevření závěrky)!

Druhý režim AF je označován jako kontinuální (průběžný) AF a značí se Ai Servo (Canon), AF-C (Nikon), C-AF (Sony). Na rozdíl od předchozího Single-módu má kontinuální AF nekonečný chod – nikdy se nezastaví, resp fotoaparát při namáčknutí spouště ostří neustále a snaží se tak udržovat objekt v aktivní ostřící oblasti ostrý po celou dobu, co držíme namáčknutou spoušť.

Na rozdíl od „single“ ostření tak lze pořídit snímek kdykoli – bez ohledu na to, zda je či není dobře zaostřeno. Na druhou stranu zde logicky nelze uplatnit fintu „Point-recompose-shot“ (s namáčknutím a překomponováním snímku).

Důležité !!
Pozor! V kombinaci s kontinuálním ostřením fungují opravdu spolehlivě pouze objektivy vybavené ultrazvukovým ostřením. Takže například pro sportovní fotografii je nutností sklo s ultrasonickým ostřením (USM, HSM, SWM…).

U dynamických scén, kde se soustavně mění vzdálenost „fotograf vs. fotografovaný objekt“,

je rychlý AF (USM-Canon / SWM-Nikon / HSM-sigma / SSM-Sony)

v kombinaci s kontinuálním ostřením (ideálně doplněný ještě sériovým snímáním)

optimálním nastavením.

Máte tak relativně velkou pravděpodobnost, že „trefíte“ rozumné zaostření…

Doplnění:

Kontinuální (servo) AF funguje dobře u objektů, pohybujících se konstantní rychlostí směrem k fotografovi, selhává však, mění-li se směr i rychlost pohybu. Proto mají některé fotoaparáty ještě tzv. prediktivní neboli inteligentní ostření (AF-I, Ai-focus), které se snaží předem odhadovat polohu pohybujícího se objektu. Jedná se vlastně o jakýsi hybrid mezi „jednorázovým“ a „průběžným“ ostřením, nicméně výsledky jsou diskutabilní a (dle vlastních zkušeností) jde spíše o metodu „pokusu/omylu“!

 

Předostření (pre-focus)

A když všechno selže?! Ještě máme možnost tzv. předostření, což je metoda spočívající v zaostření na určitou vzdálenost a následném vyčkání na vhodný okamžik, kdy se nám pohybující se objekt dostane přímo do ostřící zóny. Lze k tomu využít buď stupnici na objektivu (a zaostřit manuálně), nebo zvolit nějaký pomocný objekt v konkrétní vzdálenosti a na něj zaostřit pomocí AF poté ostření uzamknout nebo vypnout (přepnutím do MF módu). Tato technika je účinná, ovšem vyžaduje cvik a dobrý odhad vzdálenosti.

Jak jsme si řekli hned v úvodu – ostrost je relativní.

Také požadavky a nároky klientů i fotografů se různí.

Každopádně špatně zaostřená fotografie je něco, co se většinou “neokecá”

a pozná ji na první pohled i úplný fotografický laik.

Proč?!

Na ostrost jsme my – lidé (resp náš zrak) obzvláště citliví, proto musíme k danému tématu přistupovat velice citlivě a zodpovědně!

Maturita z ostření

Chcete si vyzkoušet co to znamená v praxi skutečné mistrovství v ostření? Chcete na vlastní kůži zakusit, jak těžké může ostření být?

Pak vám doporučím 3 situace:

 

  1. Vezměte nejsvětelnější objektiv co máte, nastavte nejnižší clonu a zároveň co nejvíce zazoomujte (alespoň F2.8 a 200mm) – a vyfotografujte nějaký detail (př: oko nebo nějaký šperk).
  1. Vezměte teleobjektiv a zkuste si vyfotografovat psa nebo jiné zvíře v běhu – jak cválá směrem k vám.
  1. Zkuste si vyfotografovat makro (opravdové makro, viz obrázek výše), čím více makro, tím lépe

 

Kompletní eKniha (rozšířené vydání), kde najdete vše o focení digitální zrcadlovkou:

245 stran, 340 fotografií, 26 kapitol (autor: Martin Hájek)

 

Martin Hájek (autor, foto a text)

Fotografujeme s DSLR (13) – Autofocus
4 (80%) 1 vote

O Haymar

Fotograf, novinář, muzikant, lektor, psavec a kreativec všeho druhu. Entita mnoha profesí, tak trochu workoholik s velkou dávkou nadšení a minimem talentu (což se ale naučil za ta léta dobře maskovat). Filmový nadšenec a rocker tělem i duší. Milující manžel a otec dvou dětí. web: martinhajek.net
Bookmark the permalink.

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Subscribe  
Upozornit na