Ve fotografii hledám klid – Stanislav Pokorný (rozhovor)

Na rozhovor jsme se sešli s p. Pokorným v Nikon Photo Galery, na pražském Újezdě. Místo to je stylové, klidné a s tou správnou atmosférou. K rozhovoru se špičkovým fotografem jako stvořené…

Dobrý den. Začněme obligátní otázkou: Co pro Vás fotografie znamená a jaké byly Vaše začátky?

Fotografie mne provází vlastně celý život. Fotografuji asi od 7 let, kdy jsem dostal svůj první fotoaparát. Byl jím bagelitový Pionýr 6×6”. V roce ´81 nebo ´82 jsem byl přijat do tehdejšího fondu Výtvarných umění a stal se jedním z asi 800 fotografů tehdejšího Československa, kteří se mohli fotografií živit. Spadl jsem tak do kategorie tzv. svobodných umělců, což jsem měl v občance a velkou radost z toho měli vždycky zejména esenbáci (SNB – státní národní bezpečnost – tehdejší policejní složky, pozn aut). Dlouhá léta jsem asistoval v ateliéru Freda Kramera – tenkrát jednoho z nejlepších módních fotografů – a také u Prof. Mgr. Miroslava Vojtěchovského – špičku reklamní fotografie a uznávaného fotografa skla. Od nich jsem získal to nejlepší co jsem mohl. To byla pro mě ta největší škola. Dnes už je pro mě fotografie spíše zábavou. Zakázky ještě přijímám ale už mnohem méně. Hledám ve fotografii spíše klid a zábavu.

 

Foto Stanislav Pokorný

Koukal jsem se na Vaše portfolio. Fotíte mnoho témat – od portrétu, přes krajinky až třeba po reklamní-produktovou fotografii. Dnes je naopak trend specializace na jedno téma. Jak to vidíte Vy?

Fotografové byli dříve ve fotografii nějakým způsobem vzdělaní. Vystudovali fotografickou nebo grafickou školu, asistovali v ateliérech. Zkrátka, každý fotograf musel projít tím procesem, kdy fotografoval všechno. Dobrý profesionální fotograf musel být schopen nafotit cokoli – v odpovídající kvalitě, profesionálně a s nějakou invencí. Dnes se většina fotografů soustředí na jediné téma, protože ta další prostě nezvládnou. Chybí jim potřebné vzdělání, neumí pracovat se světlem, netuší co obnáší focení aktu, ateliérová fotografie atd. Raději řeknou: “Já fotím portréty v přirozeném světle.” Ale skutečný důvod je ten, že ateliérová a záblesková světla neumí používat, nastavit, využít ve svůj prospěch. Většina současných fotografů tedy fotí krajinky nebo holky nebo děti s dorty a nebo svatby – což je úplná tragédie. Svatebčané jsou dnes rádi, že nějaké fotky mají a že jsou barevné. Jestli tam je nějaký přínos, to už nikoho moc nezajímá. Proto se také dnes u nás fotí svatby za 3 000 Kč ale třeba v Holandsku a po Evropě za 13.000 Euro. V tom je obrovský rozdíl, venku si lidé fotografií váží a přistupují k nim úplně jinak.     

Foto Stanislav Pokorný

 

Rozdíl mezi digitální a analogovou fotografií Vaším pohledem?

Digitální doba přineslo to, že jdete s tím digitálem, nacvakáte 70 fotek stylem: krok doleva, krok doprava, tři kroky dopředu, dva dozadu. Pokaždé “cvak” a ve Photoshopu to tam pak nějak doděláte a je hotovo. To mě hrozně deptá. Já jsem odkojen filmem, kde jste museli o konečném záběru dlouze přemýšlet, měřit, komponovat, hlídat si to správné světlo.

Digitální doba fotografii jako takovou dost změnila – fotografů je až příliš, fotografií také ale dobrých fotografů a dobrých fotografií je strašně málo. Tím, že jsem ze staré školy, jsem zvyklý o fotografii hodně přemýšlet a plánovat. Poslední dobou jsem se vrátil zase ke krajinářské fotografii. Fotím místa, která znám a chci je vyfotit. Chodím na ně třeba i několikrát za sebou. Přemýšlím o kompozici, o světle, nakreslím si scénu a až teprve úplně nakonec fotím. Fotografii mám vlastně vždycky vymyšlenou už dlouho před tím, než cvaknu fotoaparátem. Takhle to v moderní době už dělá málokdo a je to škoda.

Foto Stanislav Pokorný

 

Máte nějaké oblíbené fotografy nebo sledujete ještě vůbec současnou scénu?

Znám se (nebo znal jsem se) osobně s Karlem Plickou, Zdenko Feyfarem, Jiřím Havlem, Miroslavem Vojtěchovským (již zmíněným) a řadou dalších vynikajících fotografů, kteří patří a patřili do absolutní špičky. Ale vlastně mi nikdy nešlo ani tak o jména jako o samotnou fotografii. Nejprve se dívám na snímek, má-li nějaký sdělný moment, nějakou výpovědní hodnotu a u těch dobrých fotografů je to téměř pravidlem.

Vkus obecně je digitální dobou natolik zkažený, že málokdy lidé dobrou fotografii poznají. Špatně se v tom orientují, špatně vybírají a podle toho taky ta fotka dnes vypadá. Zásadní problém je také v tom, že současní fotografové v podstatě zcela postrádají vlastní rukopis. Ta přidaná hodnota, to co dělá dobrou fotografii, tu prostě chybí.  

Foto Stanislav Pokorný

 

Jakou používáte fotografickou techniku?

Používám Nikon D850 což je super fotoaparát. Jsem z něj nadšen. Mám k němu také hromadu Nikon skel. A užívám si to, ale je to spíš pro takové to mé “běžné focení” (smích). Protože jsem odkojen filmem, tak u fotografií na nichž mi obzvlášť záleží – a u nichž vím, že je chci v konečné fázi tisknout – používám film a Hasselblad 501cm s pěti objektivama,  panoramatickým XPanem a také mám Arcu 69.

Foto Stanislav Pokorný

 

Co tisk a zhmozňování fotografií? Jaké technologie využíváte?

Dnes se fotografie už neprezentují v papírové podobě ale na monitorech a tabletech, kde je vlastně úplně fuk, jestli jste je vyfotili telefonem, zrcadlovkou nebo digitální stěnou. Osobně zastávám názor, že co není na papíře, to jakoby nebylo. Ale vždyť ta digitální data máme přeci k tomu, abychom je přenesly na papír, že?! Fotografie si tisknu sám, protože chci, aby tu po mě zůstaly. Tisknu inkjetem na barytové archivní papíry a ke každému tisku dávám ověřený a číslovaný certifikát. Zároveň udělám ještě první a druhou kopii. Zastávám názor, že od každé fotografie by nemělo být více jak 5 exemplářů, to vždycky platilo. Pokud máte 40… 50… 90 ks a nejsou nijak signovány, tak tím tu fotografii degradujete!

Současný tisk vůbe nezatracuji – naopak! A jakou použijete technologii? Ofset, digitální tisk nebo inkoust? To je čistě otázkou toho, k jakému účelu to má sloužit a jakou dobu použitelnosti nebo trvanlivosti požadujeme. Jinak technologie jsou dnes již na takové úrovni, že pokud máte kvalitně zpracovanou, připravenou a vytištěnou fotograii, tak ji od zvětšeniny – například na barytovém papíru – defakto nemáte šanci poznat.

Foto Stanislav Pokorný

 

Nedávno jste ve spolupráci se spol. GRAFIE CZ realizovali kalendář. Jak probíhala spolupráce?

S Grafií jsem už v minulosti dělal dva kalendáře. To bylo ještě v době, kdy jsem předsedal Asociaci profesionálních fotografů. No a nyní – po 4 nebo 5 letech mne oslovil Martin Novotný, jestli bych s nimi nechtěl udělat kalendář nový. Rád jsem souhlasil. A když mi navíc řekli, že to chtějí tisknou novou technologií, na velký formát, že to má být kalendář koncepční a ještě v černobílém provedení – tak jsem byl vyloženě nadšen. Mottem kalendáře bylo “Jak jsem potkal ticho”. Je to éra posledních asi 8 let, kdy jsem po svém velmi blízkém setkání se smrtí přistoupil k fotografii úplně jiným způsobem. V tom je dílo pro mne nové a výjimečné.

Stanislav Pokorný v Nikon Gallery na pražském Újezdu (foto: Martin Hájek)

 

A na závěr: Co je podle Vás dobrá fotografie a v čem tkví její podstata?

Dnes je hrozně moderní, vracet se k černobílé fotografii. Přitom málokdo tuší, jak ČB foto funguje, jak funguje světlo, co je to exponometrie. Ale pořád je to o tom, že fotografie není o přístroji, nýbrž o hlavě. Já třeba své nejlepší fotografie udělal na pozitivní CIBA film krabicí od bot. Je to o tom, aby byl autor schopen fotografii vymyslet a dát do ní přesně to co chce. Fotografie by měla být především nějakým pohnutím mysli. Když něco vyfotíte jen tak, stylem “cvak”, to není fotografie ale jen kopie reality. Chybí tam ta přidaní hodnota, která hned ukáže že daný autor je výjimečný a tím snímkem chce a hlavně umí něco říci.

Dobrá fotografie by měla mít výpovědní hodnotu sama o sobě, bez nutnosti dalších berliček jako jsou popisky či komentáře autora. To je myslím ta pravá podstata fotografie.    

Dobrá fotografie bude – jak po technické tak po obsahové stránce – vždycky dobrá! A to bez ohledu na to, jakou cestou jste k ní došli. Jestli to bylo digitální cestou a nebo chemickým procesem. Ten proces sám o sobě je a vždycky bude stejný. Jediný rozdíl je zde v tom, že u klasické fotografie jste měl žluté prsty od vývojky a byl jste cítit ustalovačem. V případě digitální fotografie zas máte zničené oči a bolí Vás záda od toho jak se do noci kroutíte u monitoru. Jinak se u fotografie v podstatě nic nového v té digitální éře neobjevilo. Máme tu sice nějaké techniky jako HDR, multiexpozice, retuše, maskovámí atd. Ale to tu přeci vždycky bylo, jen si na to ta klasická fotografie vyžádalo podstatně více času.

Děkuji za rozhovor
Martin Hájek

Rozhovor vyšel v tištěné podobě v odborném polygrafickém 14-deníku
Noviny pro grafický průmysl
Vydavatel: GRAFIE CZ

Ve fotografii hledám klid – Stanislav Pokorný (rozhovor)
Ohodnoťte článek

O HiMar

Fotograf, novinář, muzikant, lektor, psavec a kreativec všeho druhu. Entita mnoha profesí, tak trochu workoholik s velkou dávkou nadšení a minimem talentu (což se ale naučil za ta léta dobře maskovat). Filmový nadšenec a rocker tělem i duší. Milující manžel a otec dvou dětí. www.martinhajek.net www.acefoto.eu
Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *