Martin Stranka - rozhovor

Fotograf s mezinárodní působností a EIZO Ambasador. Umělec s neuvěřitelným citem pro detail i atmosféru, který zůstává přes všechny dosavadní úspěchy stále skromným člověkem. S Martinem jsme se sešli v příjemném prostředí La Bohème Café na Vinohradech, kde jsme probrali vše od techniky a úprav, přes vernisáže až po samotnou podstatu fotografie.

Martine, jak ses vlastně k focení dostal?

S focením jsem začal někdy před jedenácti lety. Tehdy jsem ztratil někoho velmi blízkého a taková událost člověka srazí na kolena. Začneš pak hledat nějaký ventil, něco čím získáš zpět tu ztracenou rovnováhu. Tehdy jsem sáhl po fotoaparátu a focení se ukázalo jako skvělá terapie. Pravdou je, že jsem měl od mládí blízko k počítačům a grafice, takže ten základ tam asi byl vždycky, jen se mi to konečně celé spojilo. Ale z dnešního pohledu vidím, že jsem začal relativně pozdě. Trochu závidím těm, co začínají s focením už třeba v 15 nebo 10 letech. Ten posun je tam pak mnohem rychlejší a výraznější.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Na to bych přímo navázal, co pro tebe fotka znamená?

Před lety pro mě fotografie byla terapií, dnes je pro mě vášní. Nevnímám ji jako práci, i když mě fotografie živí. Vzpomínám si, že jsem před lety četl zajímavé pojednání na téma: záliby vs práce; a tam to bylo popsáno tak, že člověk, který se živí tím, co miluje, co ho vnitřně naplňuje, tak vlastně nikdy nepracuje.

Jak bys vlastně charakterizoval svou tvorbu?

Složitá otázka. Ty škatulky mě nebaví, ale kdybych to měl někam zařadit, tak asi nejblíže to má k výtvarné fotografii. Nefotím klasické portréty ani klasické krajinky i když je to tam obsaženo částečně také. U mě je to hodně o pocitu. V podstatě často když začínám tvořit, tak vlastně dopředu nevím, jak a kde skončím. Je to spontánní, nechávám to tak nějak volně plynout a výsledek je pak o to zajímavější. Ta fotka – ale vůbec jakékoli umění nebo kreativní činnost – je strašně organický proces. Já tady neuznávám takové to tvrdé a jasné “manažerské” plánování, to podle mě tady nefunguje.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Ze své pozice už můžeš srovnávat, jaký je trh s uměním u nás a jaký ve světě?

Jsou tu obrovské rozdíly. Ač mám Čechy moc rád, tak spolupracuji raději se zahraničními klienty (soutěže, vernisáže). Venku se mnohem více fandí umění. Čechy jsou v tomhle hodně atypické. A co je smutné, u nás se ten úspěch často “neodpouští”. Přitom je u nás spousta šikovných fotografů, grafiků a umělců obecně. Paradox je, že když se chce u nás někdo prosadit, většinou musí uspět nejprve “venku”. Až poté si jej všimnou tady. Dobrá zpráva je, že situace se pomalu zlepšuje. Zatímco ještě před pár lety jsem měl 90% zahraničních klientů tak dnes už to je skoro půl na půl.

Tohle slýchávám docela často. Čím myslíš, že to je?

Nevím, snad nastupující novou generací. Je to možná změnou myšlení. Lidé snad konečně začínají chápat a nalézat hodnotu umění. Pro někoho to je investice a někdo chce mít doma pěkný originál. Mezi mé nejčastější klienty patří mladí lidé (35-40 let) zakládající rodinu, kteří si koupí baráček a chtějí v něm mít pěkný originální obraz. Za poslední dekádu vnímám, že se ten pohled na umění v Čechách hodně obrací k lepšímu a mám z toho velkou radost. To je velký posun.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Jak vnímáš rozdíl mezi klasickou fotografií a digitální

Fotka je prostě fotka a je jedno jakou cestou jste k ní dospěli. Vnímám tu už dlouho takový ten tichý boj: klasičtí vs novodobí fotografové. Už jsem se od toho ale naštěstí dávno odprostil. To neustálé škatulkování a srovnávání mě nebaví, je to zbytečné. Vždycky říkám: místo těch nesmyslných debat běžte raději fotit, běžte ven a něco vytvořte.

Dnes jsou hodně populární fotografické workshopy. Co Ty na to?

Myslím, že zatím nemám věk na to, abych mohl předávat své zkušenosti. Ale co neodmítám, to jsou přednášky. Ty mám moc rád. Dostávám hodně nabídek ze zahraničí – ze škol a různých vzdělávacích institucí. Ten přístup je v zahraničí úplně jiný. Nemají problém zaplatit letenku, ubytování a přitáhnout člověka z druhého konce světa (smích). V Čechách mám v plánu teď vystoupení na 30. ročníku ostravské PechaKucha Night a například v březnu 2019 na nové slibné akci Prague Photo Show v Lucerně.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Tvůj názor na papírovou fotografii bude asi vcelku jasný, že?

Jasně, fotografie patří na papír. Žijeme v digitální době, ve věku internetu, v kybernetickém prostoru, který je hrozně neosobní. To už z principu vylučuje vidět fotky v takovém “světle”, které jim může dát papír. Mám běžnou a neustále opakovanou zkušenost, kdy si klient objedná některou z mých fotek a často ještě váhá. Poté přijde za mnou do ateliéru, kde mám své fotografie vytištěné na velký formát a to je ten okamžik, kdy klient získá ten nezaměnitelný zažitek z tisku. Fotografie v rozměru metr, metr a půl, to je prostě nádhera a nedá se to s fotkou v PC vůbec srovnávat.

Hodně se zabýváš postprocesem. Mohl bys to nějak poměrově srovnat? Kolik času věnuješ přípravě, kolik samotnému focení a kolik následným úpravám?

Na jedné straně jsou fotky, které vznikají doslova na jeden záběr a defakto bez jakékoli velké postprodukce. Například jednou jsem venku našel mrtvého ptáčka. Bylo v tom hodně symboliky a mělo to sílu samo o sobě. Nebylo tam třeba žádných větších úprav – kromě několika převodů do černobílé škály. Na straně druhé pak jsou fotografie (pozn. Foto bílého jelena s převráceným autem), které Ti zrají třeba několik let v hlavě. Pak se Ti postupně podaří nafotit jednotlivé komponenty a teprve poté usedáš k počítači a dalších 100 hodin se věnuješ prosprocesu, montážím atd. Takže ten rozptyl je tam opravdu od půl hodiny až klidně i 150-200 hodin. Pro mě je fotka vlastně jako obraz. Umím si představit, že bych maloval obrazy, rozdělal bych dílo, v určité fázi skončil, pak se k tomu zase vrátil – v jiném rozpoložení – a něco přidal, změnil nebo opravil. A takhle se to dá dělat pořád dokola. Často se mě lidé ptají, jak poznám, kdy je fotka hotová? Nevím, ale prostě to poznám. Buďto už mi na tom nic nevadí, už nemám co změnit a nebo si řeknu “dost, už je to hotové.”

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Pojďme na techniku, co používáš ke své práci?

Tak předně bych rád zdůraznil, že technika jako taková je pro mě jen nástroj, nic víc. Ze zkušenosti vím, že když dáš laikovi super foťák za 100 tisíc, neudělá s ním lepší fotku než profík s obyčejným, levným foťákem. Fotografie je řemeslo, je o praxi a zkušenostech. Techniku potřebuješ, ale je to s ní stejné jako v tom vtipu. Když půjdeš do restaurace a dáš si tam skvělé jídlo, logicky pochválíš kuchaře. Nezajímá Tě, v jakém hrnci to vařil. A fotoaparáty, to jsou naše hrnce. Fotím momentálně na Canon EOS 5DSR – kvůli velkému rozlišení pro velkoformátový tisk. K tomu používám klasická eLková skla. Moje nejpoužívanější je 24-70 f/2.8 II. Kromě toho mám ještě teleobjektiv 100-400mm. Ale musím se přiznat, že když poslední dobou pozoruji novinky od Nikon, tak to je pecka (např. Nikon D850).

Martine, jsi EIZO ambasador. Jak to probíhalo a jak se k tomu vlastně člověk dostane?

Tak já byl odjakživa uživatel EIZO monitorů. Začínal jsem kdysi na základních řadách “EV” a postupně jsem si pořizoval lepší. Když jsem v roce 2017 dodělával svou druhou knihu, tak jsme se potkali s Kristýnou Kuldovou (EIZO) a panem Charvátem (ředitel EIZO, Česká republika), kterým patří velké poděkování za jejich úsilí a lidský a přesto profesionální přístup. Slovo dalo slovo a začali jsme řešit možnost ambasadorství. Moje portfolio se nakonec dostalo až na centrálu do Japonska, kde z něj byli nadšení a to vedlo k tomu, že mi nabídli přímo globální EIZO ambasadorství. Pak jsme vybírali monitor, už jsem měl doma 2× 27” EIZO, takže jsme nakonec sáhli po 31” 4K monitoru, což byla pro mě zase další nová a moc příjemná zkušenost.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Takže používáš velký 31” 4K monitor. Jak se na něm pracuje?

Je to skvělé, obrovská plocha na práci, vysoké rozlišení, špičková ostrost a věrnost barev. Úprava fotek na takovém panelu je prostě skutečně radost. Co mě na tom ale trochu zaskočilo, že Photoshop CS6 – což byla tuším jedna z posledních offline verzí – nepodporuje 4K nativní rozlišení. Takže všechny lišty jsou strašně malé. Než jsem si na to zvykl, trochu jsem se s tím pral. Dnes je to pro mě už denní chléb a opravdu čirá spokojenost. Opravdu je dechberoucí, jakou dokonalou kontrolu nad výstupem člověk získá díky takovému nástroji jakým je právě Eizo ColorEdge CG318-4K.

Jak vnímáš sebe jako fotografa před deseti lety a jak dnes?

Jednou jsem se setkal s Robertem Vanem a povídali jsme si na téma, jak se člověk vrací ke svým starším věcem. Já jsem mu na to konto řekl, že bych nejraději polovinu svého starého portfolia smazal. Robert mi na to řekl, že to je blbost. Že by člověk měl vidět a vnímat celý ten proces vlastního vývoje. Fotografie je cesta, jinak fotíš na začátku, jinak za 20 let. A ty rozdíly jsou na tom vlastně to nejzajímavější. Jsem mu vděčný za takový vhled.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Máš nějaké vzory? Kde bereš inspiraci?

Víš, já jsem ani jako teenager nikdy nepropadal žádným idolům. Vždycky jsem věřil, že každý je schopen tvořit sám za sebe. Inspirace je úplně všude kolem nás. Mě vždycky nejvíc bavilo a pořád baví, zachytávat všední věci do nevšedních okamžiků. A o to se snažím ve svých fotografiích. Obyčejná cesta do lesa může být pro jednoho jen cestou do lesa. Ale pro druhého to může být cestou do úplně jiného prostoru a času, kde se všechno zpomalí a plyne tak nějak úplně jinak. O tom to je, vnímat svět kolem sebe všemi smysly a pak to jen převést do fotografie. Ono to zní sice jako klišé, ale já to tak zkátka mám.

foto: Martin Stranka
www.martinstranka.com

Tvůj recept na to, jak se stát úspěšným a žádaným fotografem?

Tohle je strašně individuální věc a nelze na to jednoznačně odpovědět. Univerzální návod neexistuje, je tam hodně proměnných. Často dostávám emaily od lidí v různém věku, ptají se mě, jak uspět na zahraničním trhu. Mezinárodní soutěže v tomhle docela dobře fungují. Když se zadaří, dokáží člověka hodně nakopnout! Ale on ten úspěch je hrozně relativní. Je důležité si uvědomit, že to co funguje u mě, nemusí fungovat u někoho dalšího. Když chceš být jako někdo jiný, budeš vždycky jenom druhý. Hlavní je, být sám sebou – milován jen někým a nepochopen všemi ostatními. Ale obecně bych to řekl asi tak, že když děláš něco co tě baví a děláš to proto, že to chceš dělat – ne, že musíš – tak tě to hrozně nakopává. Děláš to často a tím pádem se v tom neustále zlepšuješ. A když se něčemu věnuješ intenzivně a si v tom lepší a lepší, tak si toho časem začnou všímat i lidé okolo.

Děkuji za rozhovor
Martin Hájek