Fotografujeme s DSLR (12) – Ostření

Každé dítě již od základní školy dobře ví, že zrak je naším nejdůležitějším orgánem. Vizuální informace má pro nás vliv zcela zásadní (a také proto přeci tolik milujeme fotografii, že? :-)).

Lidské oko je zároveň velmi citlivé na ostrost (na rozdíl třeba od většiny zvířat) a proto nám neostrost jako taková dost vadí. Jak z ryze praktických důvodů (rozmazaný text se špatně čte), tak z bezpečnostních důvodů (krátkozrací řidiči bez brýlí ohrožují nejen sebe, ale i ostatní účastníky provozu) nebo z důvodů kulturních (rozmazaný film, obraz či fotku si prostě nikdy dostatečně nevychutnáme). Náš zrak a jeho specifika (vč citlivosti na ostrost nebo na světlo) nám mj. významně pomohl v evoluci člověka a mohli jsme se tak vyvinout v tvory inteligentní (víceméně). A zde narážíme na jednu zásadní věc obrazové neostrosti! Je-li chyba na „našem přijímači“, návštěva očního specialisty je nevyhnutelná, ovšem je-li rozmazaný obraz, máme problém! Na rozdíl od špatné expozice, nepřesné barevnosti, chybné kompozice, si s neostrostí neporadí sebelepší software, editor ani grafik. Proto k ostrosti musíme přistupovat maximálně zodpovědně.

Ostrost je důležitá! Ale ostrost za každou cenu?! Někdy naopak cílené rozostření může pomoci

(ostatně jak by řekl sám Mistr Robert Vano: „Kdo říká, že fotografie musí být ostrá?!“)

Co je to (ne)ostrost

Ostrý snímek je spolu se správnou expozicí a kompozicí klíčovým faktorem na cestě k technicky dobré fotografii. Je ovšem třeba si uvědomit, že ostrost je pojem značně subjektivní! Současně ji ovlivňuje řada dalších faktorů: od délky expozičního času (neboli „stržení snímku“), přes kvalitu použitého objektivu (kvalitní makroobjektivy mají perfektní ostrost na rozdíl od levných setových skel), až po dodatečné softwarové úpravy (doostření) a samozřejmě hloubku ostrosti (té se budeme věnovat v následující kapitole)!

Významnou roli hraje: velikost pozorované předlohy a naše pozorovací vzdálenost.

Zde můžeme názorně vidět jak subjektivním pojmem ostrost JE! Velký obrázek se zdá být na první pohled rozumně ostrý

(Samozřejmě až na záměrné rozhýbání pozadí, vlivem panningu / švenkování).

Ovšem na malém výřezu už je jasně patrné rozostření!

Čím více detailů → nebo čím větší přiblížení (větší zoom), tím jasněji vnímáme případnou neostrost!

U některých snímků požadavky na ostrost nejsou tolik přísné, u jiných naopak ano!

Představte si například takovou reklamní-produktovou fotografii…

… Bez jasně čitelné značky, loga, etikety atd. To by byla vskutku blamáž, že?!

Kompletní eKniha (rozšířené vydání), kde najdete vše o focení digitální zrcadlovkou:

245 stran, 340 fotografií, 26 kapitol (autor: Martin Hájek)

Martin Hájek (autor, foto a text)

Ostření v objektivu: jak pracuje

Správně zaostřit znamená nastavit fotoaparát (potažmo objektiv) tak, aby na fotografii bylo jednoduše ostré to, co je středem našeho zájmu!

Technicky vzato: musíme určit tzv. Rovinu zaostření (focal plane). Tato rovina nám definuje vzdálenost vůči nám (fotoaparátu), ve které se budou všechny předměty jevit jako ostré.

A naopak: všechny předměty ležící mimo rovinu zaostření pak budou neostré – čím dále od roviny zaostření, tím budou více rozostřeny.

Jak už jsme si řekli výše, (ne)ostrost je velice subjektivní a malé rozostření není vždy okem postřehnutelné. V okamžiku, kdy si již všimneme, že předměty jsou na snímku rozostřené, znamená to, že se nachází příliš daleko od roviny zaostření a tím zároveň mimo hloubku ostrosti (viz další kapitola).

Ostřící oblasti na fotoaparátu

Ostřící zóny:

jednobodové ostření (vlevo nahoře); automatický výběr – všechny body aktivní (vpravo nahoře);

zónový výběr ostřících bodů (5-bodový / křížový – vlevo dole) a 9-bodový (vpravo dole).

Funkce objektivu

Každý objektiv se skládá ze soustavy čoček, které jsou v objektivu rozděleny do několika skupin. A tím, jak se jednotlivé čočky/skupiny nastaví vůči sobě, se nám posouvá rovina zaostření. Naším cílem tedy je nastavit jednotlivé čočky (optické členy v objektivu) tak, aby bylo zaostřeno právě tam, kam chceme.

Typicky u blízkého snímání (makrofotografie) je zaostřování značně problematické. Samozřejmostí je objektiv s velmi krátkou minimální ostřící vzdáleností (MFD = minimum focus distance). I přesto se často budete potýkat s nedostatkem světla, což ztěžuje práci (a vede k pomalejším reakcím) AF systémů. A to ještě nezmiňuji problémy delších expozičních časů. Často je nejlepším řešením AF zcela ignorovat (vypnout) a ostřit raději manuálně (MF).

Manual focus (Manuální ostření)

Základní způsoby, jak „donutit“ objektiv ostřit tam, kam chceme, máme dva. Jedním z nich je manuální ostření (MF – manual focus). Výhoda spočívá v tom, že máme ostření plně pod kontrolou. Nevýhoda je naopak v poměrně vysoké pravděpodobnosti špatného zaostření.

Proč? Obraz v hledáčku je jednoduše tak malý, že zaostřit manuálně je často téměř nemožné. Manuální ostření lze úspěšně aplikovat v případě blízkého snímání (makrofotografie), kde je hodně detailů a máme se tedy „čeho chytit“. Dobrou kombinací je MF (manual focus) + funkce LiveView (živého náhledu), kde je obraz na displeji přeci jen podstatně větší. Některé objektivy jsou vybaveny stupnicí ostřících vzdáleností (např.: 0,5 m, 1 m, 3 m, 5 m… nekonečno), kde zkrátka nastavíte požadovanou vzdálenost.

Test manuálního ostření

O tom, jak se pracuje s manuálním ostřením, se můžeme snadno přesvědčít malým testem. Nastavme si na objektivu delší ohnisko (například 100 mm) a zaměřme se ve scéně na nějaký statický detail (nepohyblivý bod) ve vzdálenosti cca 3 m. Přepněme na manuální ostření (přepínač přímo na objektivu AF/MF, popř. na těle DSLR), koukejme do hledáčku nebo na displej (živý náhled) a otáčejme ostřícím kroužkem na objektivu (u levnějších objektivů jejich přední částí). Ostřící vzdálenost – rovina zaostření se nám bude krásně posouvat tam a zpět.

Na rychlosti AUTOFOCUSU někdy zas tak nezáleží (pokud máme čas a nic nás „netlačí“),

jindy je situace zcela opačná – a to vždy, když jde o dynamické snímky.

U rychlých / akčních scén budete s pomalým ostřícím systémem nahraní.

Autofocus

Druhou možností jak zaostřit, je tzv. autofocus (AF) : systém automatického ostření. Fotoaparát (tělo DSLR) je vybaven ostřícím senzorem a v objektivu jsou zase ostřící servo-motorky, starající se o pohyb samotných čoček v objektivu. Lze to dobře přirovnat k jakékoli lidské manuální činnosti. Mozek řídí naše ruce a říká jim, co mají dělat! Fyzickou práci poté vykonávají samotné paže. Jedno bez druhého by ale bylo k ničemu! Stejné je to s ostřením fotoaparátu: Senzor autofocusu (mozek) říká ostřícím servo-motorkům (ruce) v objektivu, co mají dělat. To je princip automatického ostření.

Ostřící systémy

Rychlost a kvalita ostření je jedním z důležitých faktorů dobrého AF systému. V současnosti rozlišujeme dva typy AF systémů. Ten první – klasický – je starším řešením, využívaným u levnějších (setových) nebo starších objektivů. Druhý – moderní/utrasonický systém – využívá ultrazvukových vibrací a je ve všech směrech pokročilejší. Nabízí vyšší rychlost a přesnost ostření a má též velice tichý chod. Objektivy vybavené tímto systémem se označují jako USM, Ultrasonic (Canon), HSM (Sigma), SWM (Nikon), SSM (Sony). Jejich koncová cena je však o něco vyšší než u běžných objektivů s klasickým auto-ostřením.

Naopak u scén statických (typicky krajina) máme času dost. Většinou stejně čekáme na to „správné světlo“, popř až se nám „vyčistí scéna“ od všech rušivých vlivů

(lidé, auta, loďky ap.), takže si s ostřením můžeme “vyhrát”. 

Vzhledem k tomu, že v podobných případech stejně často ostříme na tzv. “hyperfokální vzdálenost”, využijeme i ostření manuální.

Kompletní eKniha (rozšířené vydání), kde najdete vše o focení digitální zrcadlovkou:

245 stran, 340 fotografií, 26 kapitol (autor: Martin Hájek)

Martin Hájek (autor, foto a text)