Fotografické filtry: jaké jsou a kdy je použít

Čím dál více lidí (ať již v rámci kurzů nebo prostě jen tak) se mě ptá na fotografické filtry. Jaké existují, k čemu jsou, co umí a má vůbec smysl do nich investovat (mnohdy nemalé částky)? Dobrá tedy! Proč si v tom neudělat jasno? Faktem je, že filtry pro digitální fotografii jsou stále velice populárním a efektivním příslušenstvím, Na druhou stranu dnes – v té naší éře moderní – digitální, mnohé filtry nahradí počítač…

Fotografické filtry se vždy používaly, používají a nadále se určitě též používat budou. Vhodné použití filtrů nám může snímek výrazně vylepšit, dodat mu šťávu! Zcela nedocenitelnou roli měly fotografické filtry samozřejmě v době klasického (kino)filmu – kde se vedle šedých a přechodových filtrů hojně užívaly filtry barevné. Ty již v době digitální fotografie jaksi postrádají smysl, neboť barevnost scény snadno a rychle ovlivníme vyvážením bílé (WB / white balance) – ať již před samotným focením nebo při následném zpracování RAW formátu. Podobně nám může dnešní moderní technika pomoci též v případě (již zmíněného) přechodového filtru, který lze nahradit maskami ve photoshopu nebo funkcemi HDR. Některé účinky filtrů se však v počítači velice obtížně (nevěrohodně) simulují – zcela typickým příkladem budiž filtr polarizační. Pro jiné je zase počítač jednoduše irelevantním nástrojem (viz. ND / šedé filtry). Jaké filtry tedy máme a kdy a jak je můžeme použít?

​

Filtrů je na trhu celá řada – některé jsou výborné – praktické, jiné ztrácejí z dnešního pohledu smysl

Jak se v tom ale vyznat? Tento článek by vám v tom měl udělat konečně jasno

(ilustrační foto – zdroj: internet)

UV filtr

Smyslem těchto filtrů je eliminace ultrafialového (okem neviditelného) spektra světla. UV filtr tedy propouští viditelné světlo a UV záření filtruje (stejně jako např. Sluneční brýle nebo opalovací krém). Vtip je v tom, že současné digitální fotoaparáty již mají svůj UV filtr od výrobce (chránící samotný snímač), tudíž UV filtry mají v digitální fotografii funkci spíše sporadickou – coby mechanická ochrana předního členu našich objektivů. Na druhou stranu UV filtr nesnižuje světelnost objektivu, nemá negativní vliv na kvalitu snímků a v neposlední řadě není nijak zvlášť drahý. Když už UV filtr, dobrý je co nejtenčí a kvalitní (s dobrou antireflexní vrstvou).

UV filtr – klasická ochrana přední čočky objektivu (KENKO, průměr závitu 77mm)

(ilustrační foto – zdroj: internet)  

Polarizační filtr

Filtruje polarizované světlo. Kýženého efektu se dosahuje otáčením filtru v objímce s tím že výsledek lze ihned kontrolovat v hledáčku fotoaparátu v reálném čase. Polarizační filtr principielně eliminuje nežádoucí odlesky a časté využití tak najde v krajinářské fotografii – prokresluje scénu, ztmaví modré nebe, vyčistí barvy, odstraňuje mlžný opar. Fotografie jsou pak kontrastnější, barevně sytější, “čistší”. A jak vlastně polarizák funguje? Přímé světelné zdroje (slunce, umělé osvětlení) mají nepolarizované záření. V okamžiku odrazu / rozptylu světla, se mění charakter elektromagnetického vlnění světelných paprsků a právě tím světlo začíná “polarizovat”. Při průchodu filtrem záleží na směru kmitání světla i orientaci samotného filtru. Proto jsou polarizační filtry (cirkulární – otočné) umístěnz v objímce, abychom mohli ovlivňovat “filtraci polarizovaného světla”. Polarizační filtr má přímý vliv na úbytek světla, který je většinou cca 1-1,5 EV. Existují dva typy polarizačních filtrů – lineární a cirkulární. Oba fungují stejně, avšak cirkulární obsahuje navíc speciální vrstvu, která polarizované světlo “roztočí“ (odtud název / označení – cirkulárně polarizované světlo / CP-L). Cirkulární filtry se používají častěji v digitální fotografii – jsou zde jednoduše praktičtější (funghuje s nimi korektně automatické měření expozice i ostření). Polarizační efekt je nejvýraznější při focení v bočním světle! Naopak v proti světle nebo se sluncem v zádech bude “efekt polarizace” v podstatě nulový (stejně tak, máme-li zataženou oblohu). Využití nalezne polarizační filtr ale také v produktové fotografii, díky své unikátní vlastnosti eliminace odlesků (od většiny povrchů jako: voda, sklo i drobné částečky v atmosféře). Výjimku zde tvoří jen kovové povrchy, na které je polarizační filtr krátký. Nejznatelnější efekt je na rovných plochách a “pod úhlem”. Je-li však snímaná plocha velká (jezero, moře, obloha), polarizace se často projeví pouze na její části. Polarizační filtr v podstatě nejde rozumně nahradit softwarově (ač se o to spousta SW vývojářů neustále snaží).

Polarizační filtr – cirkulární (je vidět rozdíl “s filtrem VS bez filtru” – efekt zcela vpravo)

(ilustrační foto – zdroj: internet)

Neutrální filtry

Neutrální, šedé ND filtry (Neutral Density) snižují množství světla procházejícího skrze objektiv. Ubírají světlo rovnoměrně v celé své ploše a simulují tím vyšší clonová čísla (pozor, na hloubku ostrosti ND filtry pochopitelně nemají žádný vliv). V zásadě se ND filtry používají vždy, potřebujeme-li co nejvíc prodloužit čas (ale ani maximální zaclonění není dost). Typickou situací je fotografování tekoucí vody za jasného slunného dne (i na clonu F22 a ISO 100 nám stále vychází nedostatečně dlouhé časy, které jsou k rozmazání vody žádoucí). ND filtry se označují číslem, vyjadřující množství filtrovaného světla (faktor úbytku světla) = ND 2 (=50%), ND 4 (=25%) a ND 8 (=12,5%) neboli ND 2 má úbytek 1EV (2x méně světla), ND 4 má ztrátu 2EV (4x méně světla) a ND 8 = 3EV (8x méně světla). Jsou však výjimky jako Hoya nebo B+W, kde je úbytek světla 8, 9EV (neboli světla filtrem projde klidně 128x, 256x nebo dokonce až 512x méně!!). ND a polarizační filtr lze také kombinovat, občas z toho jsou opravdu zajímavé výsledky.

ND šedé filtry – vynikající pro záměrné výrazné prodloužení expozičních časů

(ilustrační foto – zdroj: internet)

Přechodové filtry

Přechodový filtr je v vlastně jakousi variací ND filtrů s tím, že zatmvení zde neprobíhá celoplošně ale pouze lokálně. Mají nezastupitelnou funkci v krajinářské fotografii – u výrazně kontrastních scén (s kterými mají digitální snímače obecně problém). Přechodový filtr kombinuje přechod od zabarveného (neutrálně-šedého) povrchu až po zcela čirou část. Typicky přechodový filtr použijeme pro ztmavení oblohy (možno využít například i v protisvětle). Přechodový filtr je rozdělen (čirá / zatmavená část) na poloviny nebo třetiny (viz pravidlo zlatého řezu). Ona “ztmavená” oblast je opět označována – stejně jako u ND filtrů – faktorem ztmavení (ND 2, ND 4, ND 8). Podobně jako polarizační filtry, jsou I “přechoďáky” v otočné obroučce (kvůli možnosti libovolného natočení).

Přechodové ND šedé filtrz – nepostradatelný to doplněk každého správného krajináře

(ilustrační foto – zdroj: internet)  

Skylight filtry

Tyto filtry se používaly hlavně dříve (v éře klasického kinofilmu) k odstranění modrého nádechu (typicky při “snímání dálek”, teleobjektivem) a současně eliminovaly UV část spektra v místech kde je zvýšené množství UV záření (na horách, u moře). V případě digitálních fotoaparátů nemá Skylight filtr příliš velký význam, odstranění “modrajících dálek” je možné bez větších problémů buďto v PC nebo vhodným zpracováním RAWu (popř. změnou white balance / vyvážení bílé).

Skylight filtr – jeden z těch, bez kterých se dnes již v podstatě úplně klidně obejdeme

(ilustrační foto – zdroj: internet)

Infračervený filtr

Infračervený filtr naopak eliminuje viditelné světlo a propouští pouze infračervenou (lidským okem neviditelnou) část spektra. Výsledné snímky jsou pak zcela výjimečné, plné abstraktních barev a světelných nálad. Problém je zde v tom, že digitální fotoaparát obsahuje již od výrobce soustavu filtrů (vč. UV a také právě IR filtru), takže je nutné použít “malou fintu” spočívající v kombinaci dlouhých časů popř. Vysokých ISO hodnot.

Magický efekt infračerveného filtru

(ilustrační foto – zdroj: internet)

Barevné filtry

Barevné filtry dnes již plně nahrazuje počítač. Je to rychlejší, pohodlnější a také levnější – s výsledkem nerozpoznatelným od reálných filtrů – nasazených při fotografování na objektiv. Výjimkou jsou jen situace, kdy jedna barevná složka je v jasné převaze (například červená) . Potom barevný (fyzický) filtr smysl má, abychom neměli beznadějně přepálený R-kanál (ovšem s trochou práce a s pomocí RAWu a perfektně expozičně vyvážené fotografie lze zvládnout I toto bez filtru).

barevné filtry – opět dnes již téměř přežitek

(ilustrační foto – zdroj: internet)

Redukce, systém Cokin

Jedním ze zásadních problémů filtrů je jejich “nekompatibilita” (ježkovy voči to je slovo!) s různými objektivy (resp. objektivy různých rozměrů předního členu). Máte-li tedy několik různých objektivů (s různými průměry), celkem se vám to prodraží! Pro našroubování většího filtru na menší objektiv většinou není problém použít redukční kroužky – běžně k dostání. Běžnou praxí (a většinou bezproblémové) je použití redukce filtru s větším průměrem na objektiv s průměrem menším. Obráceně to je ale vcelku problém – tím spíš máte-li plnoformátovou DSLR, kde není žádný “crop faktor” (ořez) a filtr nám tak vlastně sám fyzicky “ořízne obraz”. Stejně tak přílišné skoky mezi rozměry “filtr VS objektiv” jsou problematické (redukce z 58mm na 82mm se bude shánět asi dost špatně). Problematické může být I použití sluneční clony.

Společnost Cokin nabízí řešení, spočívající v objímce + speciálních nástavcích a filtrech, které se pak dají libovolně měnit. Osobně však nejsem příznivcem těchto řešení (ani ryba ani rak) – ač jsou finančně velice výhodné, práce s nimi je značně krkolomná a přinášejí tak často více problémů než užitku. Ale proti gustu žádný dišputát – někomu to samozřejmě může vyhovovat.

Filtry “žerou” světlo

Každý filtr by měl (ve specifikaci) obsahovat tzv: “faktor absorbce světla” – tj. kolik světla ubývá při průchodu filtrem. Jde o rozdíl množství světla, které by prošlo BEZ filtru VS světlo, které projde s filtrem! Můžete si to tedy vcelku snadno ověřit i sami. Stačí nalézt nějakou stabilně nasvícenou scénu (kde jsou světelné podmínky konstantní – ideálně ateliér), fotoaparát dát na stativ, zvolit režim “priority clony / času” (Av nebo Tv) nastavit nízké ISO a pořídit několik zkušebních snímků S filtrem a BEZ (více snímků proto, abyste eliminovali případné odchylky automatického měření). Poté v exifu jednoduše porovnáte změřené hodnoty (nebo jejich průměr) a vyjde vám odchylka (úbytek světla filtru). Jinak hodnota úbytku světla se udává v násobcích (2x, 4x, 8x – filtr ubírá 2x, 4x, 8, světlo) nebo v EV jednotkách či clonových číslech. Hodnota úbytku například 6 EV značí pokles světla 64x (2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2).

Problémy širokoúhlých skel mohou být, že v obraze vám bude “zaclánět” obruba filtru – což je problém širokých filtrů (široká obroučka, profil). Jsou k dispozici tenčené filtry (SLIM), ovšem také bývají dražší. Extrémně širokoúhlá skla (typicky “fish-eye”) zcela vylučují použití konvenčních filtrů (čočka je příliš “vypouklá” a filtr na ni prostě nenasadíte). Řešením je buďto redukce nebo tzv želatinové filtry – nasadí se na vnitřní čočku (objektiv však musí být pro to uzpůsoben).

​

Závěrem

A co si hlídat u filtrů především? Předně jejich odolnost vůči odleskům (reflexe). Filtry mají různé povrchové úpravy a tím různou náchylnost k reflexím. Bodové protisvětlo “hází prasátka”, plošné protisvětlo zase může “zahuhlat” (zamlžit) obraz (problém levných nekvalitních filtrů). Také ovlivňuje náchylnost tloušťka (profil) filtru – obecně platí, že čím “tlustější” filtr, tím relativně větší hrozba vzniku možných reflexí. Dále by filtry neměly nijak zásadně měnit barvu procházejícího světla (vyjma filtrů barevných samozřejmě). Slabší filtry nezpůsobují žádný (nebo jen zanedbatelný) barevný posun. Silnější filtry většinou nefiltrují světlo rovnoměrně, může tak dojít k barevnému posunu. Zcela jasné je, že musíme “přiznat” průměr filtru vůči vašemu objektivu (na objektiv s průměrem 77mm filtr 58mm prostě nedostanete). Spousta objektivů (širokoúhlé) může v kombinaci s nevhodným filtrem též silně vinětovat (tmavnutí světla v rozích). Opět dávejte přednost tenčím filtrům. Problémem některých objektivů je také otáčení předního členu během zaostřování (platí zejména pro levnější – setová skla), což vylučuje (nebo minimálně dosti komplikuje) použití polarizačních a přechodových filtrů. Velkým nepřítelem filtrů je mastnota! Posledním faktorem je kvalita samotných filtrů. Nekvalitní filtr tak podstatně zhorší kvalitu fotografií, stejně jako filtr bez kvalitní antireflexní vrstvy (= silné reflexe v protisvětle). Počítejte tak s tím, že kvalitní filtry stojí řádově tisíce korun – čím větší průměr (a čím lepší značka), tím je cena samozřejmě vyšší.

A jaké značky filtrů máme? Fitry Hoya a B+W dnes platí za jakýsi etalon nejvyšší kvality – ovšem tomu odpovídá i cena (sahají zde jednoznačně nejvýš). Značky Kenko či Tiffen jsou také velmi slušné, cenově o fous přívětivější. Mezi cenově opravdu rozumné (se slušnou kvalitou) – patří například filtry Marumi, Hama či Fomei. V poslední době se na trhu objevují i nové značky. Shodou okolností jsem před nějakou dobou testoval několik skvělých filtrů VFFOTO (test najdete zde).

Podívejte se také na velkou recenzi ND filtrů VFFOTO s různým faktorem ztmavení je v tomto článku.